Publikováno 11. 5. 2017 v rubrice BLOG

Narodil jsem se v 21. týdnu

Příběh Kateřiny, maminky, která se pro vadu plodu rozhodla ukončit své těhotenství. Nechte se provést jejími pocity a zkušenostmi, které se mnou sdílela. Velký dík Kateřino za tvou odvahu, vůli sdílet a ochotu pomoci jiným, které možná potkalo podobné....  

 

Čekali jsme s Martinem miminko. Počkali jsme na testy v závěru prvního trimestru, a když vše dopadlo dobře, tak jsem byla spokojená a konečně jsem to všem řekla. Když pan doktor v 16tt komentoval ultrazvuk slovy „nezdá se mi velikost hlavičky" bylo mi už v tu chvíli jasný, že to asi není dobrý, že se naplnily moje obavy...

 

Tak s tříměsíčním odstupem komentuje začátek svého příběhu 37letá Kateřina. Přesvědčení, že v těhotenství není nutné podstupovat mnoho vyšetření, odmítnout testy na cukrovku, odběr plodové vody, bojovat za přirozený porod... to vše padá s informací, že miminko není v pořádku (diagnóza hydrocefalus). Jak říká Kateřina

„Tyhle věci jsem najednou vnímala jako podružný, že jsem se jich bála zbytečně. Protože oproti tomu, co jsem se dozvěděla, jsou to maličkosti."

 

Rozhodnutím počkat na výsledky genetických testů získali s partnerem měsíc „na rozmyšlenou",  měsíc čekání, touhy po zázraku, přesvědčení, že příroda je mocná a vývoj se ještě může ubrat jiným směrem, ale také uvažování nad možným negativním vývojem prognózy a možným rozhodnutím, které je bude čekat.

Já jsem chtěla dát miminku šanci a sobě taky, a asi to všechno zpracovat. A pak to bylo těžký v tom, že člověku lítá spousta myšlenek... napadají ho všelijaký varianty a samozřejmě ho napadá i to, jak to bude za ten měsíc ...jestli za měsíc se to zlepší o malinko, nebo ne, a jak se pak mám rozhodnout. A pak bylo i těžký, že jak už všichni věděli, že jsem těhotná, protože jsem to už vlastně řekla...říct, že to tak není...teda že to tak je, ale že miminko se nevyvíjí tak, jak je to tady obvyklý. A i vůbec reagovat na to, že ke mně někdo přijde a gratuluje mi k tomu, že jsem těhotná a že je to nekrásnější období v životě...tak vůbec se naučit reagovat na tyhle ty situace."

 

Kateřina si našla svou cestu, na dotaz a gratulace k těhotenství odpovídala jednoduše „děkuji". U většiny obtížných životních situací reagují lidé na ztrátu a smutek empaticky. Představují si, jak hrozné to je podle toho, jak situaci sami vnímají, nebo zažili. Zde nic na první pohled znát není. Lidé vidí těhotnou ženu a s radostí gratulují, vyprávějí o krásném životním období. To lze přijmout jednoduchým „děkuji". Pouze žena samotná se může svobodně rozhodnout, co bude s druhými sdílet.

 

Blízkým lidem Kateřina sdělila celou skutečnost. Často se pak potkala se smutkem druhých. Těšilo ji, že okolí respektovalo její přání, aby se chovali „klasicky", nevyptávali se a „nechali ji v tom s partnerem samotnou". Čekala na vlastní potřebu - chuť říct okolí, jak se situace vyvíjí a co se bude dít dál. Takto to dokázala respektovat nejen blízká rodina, ale také přátelé a blízcí kolegové v práci.

 

Zajímalo mě, jak Kateřina vnímala onen měsíc čekání, tu paradoxní situaci, kdy jsem těhotná, nosím své miminko v břiše a zároveň uvažuji nad tím, že to vše nemusí být brzy pravda.

Myslím si, že to miminko to všechno vnímá. Je to takový zvláštní, jsem těhotná, a už vím, že vlastním rozhodnutím určím to, že to miminko nebude žít. Protože nechci miminko s postižením. Ale ono ve mně je, vyvíjí se, má všechno.  Je to vůči němu nefér... Zvláštní je, že jsem to miminko ještě moc nevnímala, ono ve mně je, vyvíjí se, vlastně tu maminku ani neobtěžuje. Je to taková ta symbióza, že fungujeme oba dva, nijak se nerušíme."

Prakticky „jsem čas trávila klasicky: v práci, s partnerem a s přáteli. S partnerem jsme si o tom povídali hned na začátku, jak jsme se ty informace dozvěděli. Ale nechal to na mě. Pokud bych si chtěla povídat, tak si o tom můžeme povídat... Vlastně každej den jsem tam měla ty myšlenky, jak to bude, co bude, ale snažila jsem se je tam pořád nemít, protože to byly všechno myšlenky na budoucnost, jak to bude a co bude. Na druhou stranu je těžké vzít to tak, že to tak prostě je, že měsíc čekáme a že pak uvidíme... hodně jsem se zaobírala svýma myšlenkama, jak se rozhodnu.

Pro mě bylo těžký i to, že přijde den, kdy se musím rozhodnout, protože chci něco úplně jinýho. Já chci, aby miminko bylo zdravý, a aby se narodilo v devátým měsíci a ty varianty, že ukončím těhotenství dřív, a nebo že budu pokračovat v těhotenství a miminko se nemusí narodit v pořádku, tak ty se mi nelíbily, takové varianty jsem nechtěla. ... Nechala jsem si na to ten čas, a  myslím si, že každej potřebuje ten svůj čas, a vím, že i okolí. Já jsem si nechala tolik času, kolik jsem potřebovala, a je to dobrý.  Vyhovuje mi, že jsem měla ten měsíc a mohla jsem se s tou informací sžívat, a nebo zároveň i čekat, že to může dopadnout a dát šanci i tomu, že se vývoj miminka může zlepšit, ale také vůbec si říct, co mě asi čeká. Ten měsíc byl pro mě akorát."

 

Víra, že vše má ještě šanci se zlepšit, nebyla pevná celý měsíc, ovlivnila ji i návštěva gynekologa zhruba v polovině, kdy Kateřina přinesla zprávy z odborného vyšetření.

 „...tím rozhovorem mi došlo, že on z té praxe vidí, že se to nezlepší, a přeci jenom já jsem tu víru taky pak ztratila. A domnívám se, že jedinej, kdo měl tu víru, že se to zlepší, byl otec miminka, můj partner. A já jsem víru tak v půli ztratila a bylo mi to fakt líto, že už jí v sobě nemám."

 

Po uběhlé měsíční době bylo z výsledků jasné, že se vývoj mozku miminka nezlepšil, naopak pokračuje jeho utlačování mozkomíšním mokem. Jak Kateřina popisuje, výsledky, i když negativní, přinesly pro psychiku úlevu.

„A v tu chvíli přišla vlastně úleva, protože jsem se mohla rozhodnout, ač to bylo rozhodnutí, který jsem nechtěla, tak bylo jasný. Bylo jasný, že chci ukončit to těhotenství... a pak to byl zvláštní pocit, že mám v sobě miminko, jsem ještě těhotná, ale vím, že za 4-5 dnů už těhotná nebudu. A je to takový divný. ... Měla jsem strach, protože jsem nevěděla, co mě čeká."

 

V té době jsme se s Kateřinou potkaly a já měla možnost zásobovat ji svými informacemi o tom, jak může situace porodu probíhat, co je dobré si promyslet jako porodní přání a požadavky. Nabídla jsem také možnost doprovodu dulou, porodní asistentkou, která má s takovou situací zkušenosti. S tím nám ochotně pomohla i vedoucí spolku Českých dul (mojedula.cz), která nám nabídla dva kontakty na zkušené duly. S Kateřinou jsme mluvily o možnosti miminko po narození vidět, pochovat, strávit s ním určitý čas, důstojně se rozloučit. Probíraly jsme také zvážení možnosti pohřbení dítěte. Chtěla jsem ji také seznámit s tím, jak by se měl chovat zdravotnický personál, a jak vypadá neprofesionální přístup.

„A já jsem si pak uvědomila, že tu paní dulu u sebe mít nemusím, u toho porodu, ale povídala jsem si s ní po telefonu. ...Je to takový ten strach z toho neznámého a ještě to nemocniční prostředí. Ale nakonec to v nemocnici bylo fajn, a chovali se empaticky, příjemně.  A byla možnost tam být celou dobu na samostatném pokoji i se svým partnerem, vlastně jsme to s Martinem absolvovali všichni spolu, a to bylo dobrý. To byla podpora."

 

Přítomnost partnera byla pro Kateřinu velmi důležitá a myslím, že podpořila dobrý zážitek i v tak nelehké situaci. „Že tam byl se mnou. Že to se mnou prožíval. Že jsme se jako máma a táta setkali se svým miminkem. Že jsme tam mohli být spolu oba. Že se toho nebál a šel se mnou do toho."

 

Popis průběhu porodu nechám na Kateřininých vlastních slovech. Pamatuji si, jak jsem jí s obavou, aby to nevyznělo příliš bizarně, říkala, že bych jí přála, aby i když ví, že miminko nebude dále žít, bylo setkání s ním přesto krásným zážitkem. Aby si to i přes tu krátkost okamžiku setkání užili. Nebyla jsem si jistá, zda mi v tom okamžiku rozumí. Ale její slova mě uklidňují, že se tomu nakonec stalo. „U samotného porodu byla laskavá paní doktorka, která se do toho dokázala vcítit a automaticky naše miminko pojmenovala jménem, který jsme mu dali a dala nám ho do náručí a do rukou. A právě když se narodilo, když se narodil Kubík, tak byl krásnej. Bylo to prostě miminko, no a Martin automaticky řekl modlitbičku, já jsem se na ně dívala, byla jsem při smyslech, bez emocí, v realitě... viděla jsem jak Kubík otevřel pusinku a vypustil dušičku....(říká plačící). Když se to děje, tak to člověk úplně přijímá, že tak to je a přijde mu to úplně přirozený a ono mi to i v tý chvíli přišlo krásný. ... Nebylo to vůbec smutný, bylo to prostě nádherný. A mohli jsme tam s ním být, byli jsme tam s ním přes půl hodiny. Myslím si, že až po několika týdnech, měsících přijde emoční odžívání. V tu chvíli setkání s tím narozením a zároveň se smrtí je úplně přirozený."

 

To, co je v dnešní době podle mého názoru těžké, a v těhotenství a péči o dítě často dost zásadní, je spojení vlastního instinktu, prožívání a osobní víry s poznatky medicíny, výsledky měření, které své důsledky ukáží často až v pozdějším vývoji. Medicína jakoby měla možnost vidět i to, co ještě necítíme, to, co se stane až v pozdějším čase. Je to jako proroctví. Zdá se, že i Kateřinino poporodní prožívání bylo  vedeno tímto dilema. Kateřina ve své výpovědi hovoří „o vině", spíše ale než o pronásledování pocitem viny za své rozhodnutí, mluví o něm jako o rozhodnutí s plným vědomým toho, že já jsem rozhodla, nesu svou odpovědnost a vím, že i dnes bych se rozhodla stejně. 

"Když se dívám na miminko na ultrazvuku, a když se narodí, vypadá úplně normálně, vnitřně cítím, že je v pořádku. Ale od odborníků dostanu informaci, že tomu tak není. A já jim prostě věřím. Tomu třetímu (lékaři) jsem věřila, má praxi a věřím, že to, co říká a vidí, že tak je. Žiju v 21. století, tu informaci jsem dostala včas. Protože když člověku zjistí rakovinu, tak se na něj dívám a přijde mi taky v pořádku, ale...

Já tý informaci věřím. Rozumově vím, že to tak je. Ale během těhotenství mi je dobře, vlastně se nic zvláštního neděje. V době, kdy nebyly ultrazvuky, by to člověk zjistil třeba až v tom devátým měsíci, kdy bych porodila to miminko a viděla bych, že není správně vyvinuto. A asi by to určitě bylo náročnější."

 

Zajímavá je v tomto příběhu skutečnost, že Kateřina akceptovala partnerovo přání, aby rozhodnutí o ukončení života dítěte bylo jen její. Kateřina to vnímala jako podporu jejího procesu a potřeb, zároveň se dostala do situace, kdy o partnerově postoji mohla mít pouze své fantazie, ve kterých zvažovala, zda se jimi nechat ovlivnit či ne.

„Martin nechal rozhodnutí na mně. Dohodli jsme se, že mě podpoří v jakémkoliv rozhodnutí. Vnímala jsem to jako podporu mého procesu a potřeb. Asi tři dny před plánovaným porodem mi Martin při výměně názorů dal najevo, že jsem si ukončení těhotenství zvolila já, a že mám pořád ještě možnost do nemocnice nenastoupit."

 

Jako často  v partnerském životě jedno „ano", jeden souhlas, nestačí. Každý dle mého názoru i třeba jen skrytě touží po svém svobodném vyjádření, být vyslyšen, aby mé potřeby byly brány v potaz, i když třeba nezměním rozhodnutí nebo danou skutečnost. Je otázkou, zda by otevřené sdílení vlastních pocitů a potřeb partnerů kolem tohoto rozhodování, změnilo jejich vzpomínku, prožívání, rozhodnutí atd. Každopádně by to byl jiný příběh.  

 

Spousta žen i jejich blízkých očekává, že situace je psychicky nejnáročnější kolem porodu. Často k prožití silných emocí dochází až s odstupem času, stejně jako rozloučení a odsmutnění může trvat týdny i měsíce. Každý má v tomto své tempo a čas, který je nutný respektovat. Někdy se objeví potřeba se k celému zážitku nebo k miminku, či vlastnímu rozhodnutí atd. vrátit. Je dobré jí vyhovět, tak jak to udělala i Kateřina. No po tom porodu jsem byla doma, asi 7 týdnů, což mi přišlo velice vhodný, že i tak s partnerem jsme mohli být pospolu. A měla jsem v sobě občas smutek, brečela jsem, ale i jsem byla šťastná. Až jsem si někdy říkala, jestli je to normální mít takový stavy, byla jsem vlastně v pohodě. A užívala jsem si každýho dne. ... Každý den, že se mám krásně, že jsem zdravá, že všechno dopadlo tak, jak má. Že můžeme jít na vycházku, můžeme si užívat sluníčka, můžeme si užívat toho žití. Byla jsem ráda, že jsme spolu (s partnerem)a mohli jsme si o tom povídat. O svých pocitech, mohli jsme být v klidu, spolu. No a měla jsem v sobě, že se chci s Kubíkem rozloučit. Hledala jsem nějaký místo a pak mě napadlo, že by to mohlo být v Neratově v kostele, to má takovou silnou atmosféru v tom kostele. Jeli jsme tam i s přáteli, a tam v tom kostele to bylo asi po dvou, necelých dvou měsících od porodu, tak ve mně vyvstaly pocity „proč já", tuhle otázku jsem předtím v sobě vůbec neměla. Neměla jsem to v sobě ani když jsem dostala tu informaci, že miminko se nevyvíjí tak, jak má. Neměla jsem to ani před porodem, při porodu ani po tom. Ale přišlo to v tom kostele, ta otázka „proč já," a že je to tak silná bolest, že to nezvládnu."

Kde to bolelo?

„V srdci. Brečela jsem, tak to se člověk ventiluje, ale zároveň to bylo úplně z vnitřku. Byla to stejná bolest, jako když člověk rodí. Muselo to asi přijít a jsem za to ráda. Protože celou dobu to bylo až moc na pohodu. Já jsem se bála, abych ty emoce nějak nepotlačila. No a týden na to jsem vyprávěla svému partnerovi, jaké jsem měla pocity v kostele. ... My když jsme tam byli spolu, tak jsme vedle sebe jenom seděli, drželi se a každý jsme si prožívali to svoje a oba dva jsme u toho brečeli. V tu chvíli si nemusíme nic povídat. ... Jak jsem mu to vyprávěla, tak jsem se vlastně dostala do stavu vzteku.. úplně šel ze mě řev a vztek. No a pak to utichlo. Je to v člověku hluboce zakořeněno, takovýhle prožitek. ... Byl to silný zážitek a ten vztek byl silný. Vztek, že se nám to stalo, že to vůbec proběhlo."

 

Jak se díváš na ten proces vyrovnání, jak jsi to sama se sebou dělala-děláš?

„Člověk neví, jak bude reagovat ani při samotným porodu ani po tom, a vzhledem k tomu, že potom jsem občas měla smutek, brečela jsem, ale nebyly to žádný úplně smutný pocity, tak jsem se opravdu bála, abych si tenhle zážitek nezasunula, abych si ho prožila. Protože i přes to, že v tu chvíli to bylo opravdu krásný (při porodu), tak je to smutný v tom smyslu, že člověk se těší na to miminko, čekáme miminko, ale to těhotenství se ukončí dřív. Tak to jsem si říkala, když je mi celkem dobře, abych si nezasunula ty emoce. Ale pak jsem zjistila po těch dvou měsících, že ty emoce jdou ven a já je nechávám, když něco takhle je, tak si prostě popláču nebo bouchnu nebo něco, ať to jde ven, protože to je dobrý, aby to šlo z člověka ven. A i o tom mluvit, aby okolí vědělo, že se může dít cokoliv a je to běžný v životě. Že nejsou jenom takový ty pořád radostný okamžiky."

 

Dělala jsi něco jinak v životě ve vztahu k tomuto zážitku vedle toho postupného zpracování emocí?

„Martin miminko vyfotil, v tý euforii. Paní doktorka říkala „Chcete si ho vyfotit?" a že jo, a já „ty si ho chceš vyfotit?"

A jak to teď vnímáš, že máte tu fotku?

„No první dva dny jsem se na ni chtěla furt dívat, pak už ne... Prvních šest neděl jsem zapalovala každý večer svíčku Kubíkovi a chodili jsme k panence Marii taky zapalovat svíčku a večer jsem se za něj modlila před usnutím. A jsem si s ním i povídala. Teď už ne.... Také jsem si až 2-3 týdny po porodu napsala zpětně deník, celý jsem to sepsala... Já si ráda věci zapisuju a chtěla jsem se z toho vypsat, chtěla jsem napsat, jak to bylo. Tak takhle jsem si sepsala celý příběh Kubíkův. Je to pro mě, ale zároveň je to psané Kubíkovi.

 

Setkávám se ve své praxi s tím, že je někdy v partnerství těžké vzájemně respektovat své emoce a potřeby. Někdy jednomu přijde, že druhý smutní příliš dlouho, že vzniká jakýsi nesnesitelný nesoulad mezi tím, co cítím já a partner. Objevují se věty „nesmíš to tak prožívat, už je to přece za námi", které partnerovi nepomohou a propast jinakosti se stále prohlubuje. Myslím, že důležitý je respekt k odlišnému procesu zpracování ztráty, ale i včasná nabídka odborné pomoci, pokud se prožívání zhoršuje a dlouhodobě ženu nebo muže omezuje v běžném každodenním fungování nebo přímo ohrožuje partnerský vztah (partner se izoluje, ztrácí o kontakt zájem apod.)

Kateřina  s Martinem v tomto případě zhodnotili svou předchozí práci v partnerství, respekt v emocích, kterému se naučili již před touto zatěžkávací zkouškou.

Když se ti to takhle proměňovalo, pocity radosti, smutku atd. Jak to vlastně zvládal Martin, jaký v tom pro tebe byl?

„My už se tak známe, že už se v těch emocích necháme, ty emoce proběhnou a my se pak můžeme obejmout a popovídáme si. Ale při tý samotný emoci se necháme....Takže necháme tu emoci proběhnout, jsme třeba spolu v místnosti nebo odejdeme, ale necháme se v tý emoci...

Ale museli jsme se to taky naučit za tu dobu, co jsme spolu.  Člověk má v sobě otázku „co je?" a nutkání utěšovat, aby byl druhý v pohodě. Člověk potřebuje někdy být v té emoci sám a nechat ji volně proběhnout.

 

A na závěr Kateřinin vzkaz pro všechny ženy a muže, kteří dočetli až sem, a kterým do života vstoupila podobná situace a rozhodnutí o jejím průběhu je před nimi:

Co by jsi chtěla říci těm, kteří podobné mají celé před sebou?

„Ať se nebojí rozhodnout, a že se dá všechno zvládnout. Když mají kolem sebe lidi, kteří pomůžou, nebo na který se mohou obrátit, tak ať to udělají. A že toho nelituju, ač mám výčitky, tak toho nelituju. A vnímám to, že s partnerem jsme se k sobě přiblížili, jsme k sobě ještě otevřenější."

 

Přečtěte si Kateřinin dopis Kubíkovi, kterým k této chvíli končí svůj deník (klikněte na text pro zvětšení). 

Zmenšený dopis

 

Dodatek: Kateřině a jejím partnerovi se na počátku roku 2019 narodil zdravý synek.

 

 



Vážení zájemci o psychoterapii, věnujte prosím pozornost aktuálním informacím v části "Kontakt". Děkuji.

 

 

Potřebujete konzultaci ještě před vánočními svátky? Nabízím uvolněný termín ve středu 21.12. v 9 hod. / 80min. Jak na to? Volejte nebo pište, viz záložka "Kontakt". 

 

 

Vítejte na místě pro ty, kteří se ocitli v obtížné životní situaci úzce či vzdáleně spojené s mateřstvím, rodičovstvím a partnerskými vztahy...

 

Vážení čtenáři a klienti, přeji Vám ze srdce vše nejlepší v novém roce 2017! Lucie